CO JE TO „AGILITY“
Jistě všichni znáte klasický koňský parkur – na vyhrazeném prostoru jsou umístěny skokové překážky, které jezdec s koněm absolvuje v předem určeném pořadí. No a z toho kolem roku 1978 v Anglii vznikl pro psy sport zvaný agility. Jeden zdroj uvádí, že agility prý vzniklo jako zábava pro voříšky, co nemůžou chodit na výstavy, druhý ale tvrdí pravý opak - že agility se poprvé objevilo jako zpestření přestávky při světoznámé Cruftově výstavě. Dnes agility běhají voříšci i čistokrevní psi a spolu s nimi děti, mládež, dospělí, ale i důchodci, a to na celém světě. Agility se provozuje jako zábava pro široké masy pejskařů, ale také jako vrcholový sport, který má dokonce svoje mistrovství světa.
Určité rozdíly mezi psím a koňským parkurem jsou, a to především ve velikosti překážek (ty psí jsou mnohem menší). Pejsci jsou však mnohem pohyblivější, takže kromě klasických skokových překážek mívají v parkuru zařazen i slalom, kladinu, šikmou stěnu, houpačku, skok daleký, proskokový kruh, pevný a látkový tunel. Pes nemá vodítko ani obojek a psovod jej ovládá pouze slovními povely, vlastním pohybem a ukazováním. Vzájemný dotek psa a psovoda se hodnotí jako chyba.
Možná si teď říkáte, jak může závodit třeba jezevčík s ovčákem. I na to tvůrci agility mysleli – rozdělili pejsky do velikostních kategorií podle kohoutkové výšky. Počet velikostních kategorií závisí na organizaci, která v dané zemi agility zastřešuje. Vzhledem k tomu, že v Evropě je vládcem psího světa FCI (Fédération Cynologique Internationale), závodí se u nás podle pravidel stanovených touto organizací. Ta do roku 2001 uznávala dvě velikostní kategorie: psi do 40 cm včetně (tzv. kategorie mini), psi nad 40 cm výšky (kategorie standard). Od 1.1.2002 však došlo ke změně pravidel a především k přerozdělení velikostních skupin na tři: psi do 34,99 cm (tzv. kategorie Small), od 35 do 42,99 cm (tzv. kategorie Medium) a od 43 cm výše (kategorie Large). Kategorie se liší především výškou skokových překážek (pro malé pejsky je samozřejmě výrazně menší než pro ty velké), ale také výškou proskokového kruhu a délkou skoku dalekého. Ostatní překážky zůstávají shodné pro všechny kategorie.
Trať mívá 12 až 20 překážek a záleží na rozhodčím, jakým způsobem celý parkur postaví. Variant je nekonečné množství, stačí překážku o pár centimetrů posunout nebo natočit a hned má trať úplně jinou obtížnost. Některé parkury jsou spíš technické, kdy psovod hodně stojí na místě a pohybuje se jen jeho pes, jiné jsou hodně běhavé a psovod na nich má občas co dělat, aby svému pejskovi stačil a přitom úplně neztratil dech. A protože i jednotlivé týmy jsou různě výkonnostně zdatné, dělí se do tří kategorií – A1, to je třída pro začátečníky, A2, což je třída pro ty lepší závodníky, a A3, což je třída pro ostřílené závodníky, nejlepší z nejlepších. Vstup do elitní třídy A3 je dobrovolný a pro vstup samotný i pro setrvání v této třídě je potřeba splnit určité podmínky.
Pokud jde o pravidla agility, opět se podobají těm koňským. V hodnocení záleží především na tom, s jakým počtem trestných bodů dokáže tým (psovod+pes) dokončit předepsaný parkur. Trestné body se udělují za chyby nebo tzv. odmítnutí – vždy je to 5 trestných bodů. Za co konkrétně se trestné body udělují, je podrobně popsáno v řádu agility. Druhým kritériem, které rozhoduje o pořadí týmů v případě rovnosti trestných bodů, je čas, v jakém tým trať absolvuje. Špičkové týmy se většinou „přetahují“ o setinky vteřiny a rozhoduje každý větší oblouček psa za překážkou. Je také možno docílit tzv. diskvalifikace, nejsnadněji tím, že pes překoná jinou překážku, než která je v pořadí, ale to rozhodně není účelem. Možných důvodů pro diskvalifikaci je více, podrobnosti opět najdete v řádu agility.
Ročně se v České republice koná několik desítek závodů a zúčastnit se můžete také výcvikových táborů agility. Závody často uvidíte při výstavách psů, hlavně těch mezinárodních, na kterých se staly tradicí a jsou diváky hojně navštěvované. Jinak se závodí především na kynologických cvičištích. Každého závodu se účastní v průměru 80-100 týmů, ale nejsou výjimkou ani závody s obsazením 150 týmů, samozřejmě i s mezinárodní účastí. Závodí se prakticky za každého počasí, výjimkou jsou pouze extrémní klimatické změny. Hlavní závodní sezóna je od dubna do října (to jsou závody prakticky každý víkend), přes zimu je závodů méně a konají se spíš v hale. Výcvikové tábory se konají v letních měsících; začátečníkům poskytují možnost dozvědět se během krátkého časového období o agility co nejvíce a pro ty pokročilé jsou vhodnou příležitostí pro dvoufázový trénink psa.
JAK ZAČÍT S AGILITY
V České republice zastřešuje veškeré dění v agility Klub agility České republiky. Jednotlivá cvičiště, na kterých se agility provozuje, bývají u tohoto Klubu zpravidla registrována jako tzv. oblastní skupiny agility. Pokud byste chtěli agility se svým pejskem vyzkoušet, je vhodné obrátit se právě na některé z uvedených cvičišť. Není-li v seznamu cvičišť žádné, které by bylo poblíž Vašeho bydliště, můžete se zkusit obrátit s dotazem na hlavního výcvikáře Klubu, který má většinou přehled i o neregistrovaných cvičištích. Výhoda cvičišť spočívá v tom, že tam zájemci většinou cvičí pod vedením zkušeného instruktora.
Můžete si samozřejmě vyrobit i své vlastní překážky (není to až tak obtížné, rozměry jsou podrobně popsány v Řádu agility) a cvičit třeba doma na zahradě, ale měli byste si nechat alespoň v začátcích poradit od někoho zkušeného, abyste svého pejska nezkazili a nenaučili jeho i sebe nějaké zlozvyky, které budete později obtížně odstraňovat a které Vám budou bránit podat dobrý výkon. Pomůckou Vám mohou být rady obsažené v některé z knih o agility.
ZÁSADY TRÉNINKU AGILITY
Pes pro agility by měl být především zdravý. Má-li Váš pes nějaké zdravotní problémy, zejména s klouby, poraďte se nejprve s veterinárním lékařem, zda pro něj agility bude vhodnou činností. Je rovněž výhodou, je-li pes hravý nebo jinak motivovatelný, třeba na pamlsek – to výrazně usnadňuje výcvik.
Dalším usnadněním výcviku je, pokud pes umí přivolání a odložení (to můžete cvičit třeba při procházkách v parku), a případně přinášení (chcete-li cvičit na hračku). Přinášení však není bezpodmínečně nutné, důležité je to, aby pes měl o hračku zájem, běžel za ní, když mu ji hodíte a poté ji neodnášel pryč (velkou část výcviku byste tak mohli strávit získáváním hračky zpět). Aportovat ho můžete naučit při každodenních procházkách. Někteří psi jsou ochotni cvičit pouze za pamlsky – v tom případě používejte takové pamlsky, které budou pro psa dostatečně atraktivní, avšak nebudou příliš velké (abyste psa během výcviku nepřekrmili) a nebudou se drobit. Kousky pamlsků po zemi totiž mnoho psů svádějí k čmuchání, což silně ztěžuje další výcvik. Málokterý pes je ochoten cvičit pouze za dobré slovo a za lásku člověka, nebojte se proto při výcviku odměny používat.
Snažte se od počátku vzbudit ve Vašem psovi přesvědčení, že na světě neexistuje větší zábava, než je agility. Při výcviku ho chvalte a odměňujte i za sebemenší pokrok, pes se pak bude snažit o to víc. Pokud si Váš pes rád hraje, prokládejte celý výcvik přestávkami pro hru – hra bude tak Vašemu psovi odměnou za dobře vykonanou práci. Pro mnoho psů, zejména jsou-li k agility vedeni odmalička, se totiž cvičení stává opravdu určitou formou práce. Špičkoví psi parkur agility milují a když vidí překážky, často už je nic jiného nezajímá. Nešetřete chválou, radujte se se psem, a hlavně se naučte hlasem výrazně odlišit běžný povel od pochvaly. Cvičení ukončete vždy včas, tj. dokud to pejska baví, jen tak docílíte toho, že ho cvičení bude bavit i příště. Nepodléhejte dojmu, že když ho to baví, naučíte ho všechno najednou – to je nejlepší cesta, jak psa od agility odradit.
Psa na parkuru netrestejte, ani fyzicky, ani slovně. Agility se totiž neučí jen pes, ale i psovod, a většina chyb, které udělá pes, vyplývá právě z předchozích chyb psovoda. Pokud pes udělá chybu, zamyslete se nad tím, proč ji asi udělal – špatně jste ukázali, pozdě dali povel nebo jste se špatně pohnuli tělem. Nedělejte závěry typu "ten můj pes je úplně blbej”, koncentrujte pozornost na svůj vlastní pohyb a povely a zkuste to znovu a lépe. Často pomůže zkusit si navádění nejprve nanečisto, tj. bez psa, abyste se dokázali lépe soustředit na všechno to, co musíte svému psovi před správným překonáním překážky sdělit. Překoná-li pes přesto překážku špatně, výcvik jste zřejmě uspěchali a musíte se vrátit k jednoduššímu provedení, které pes zvládne. Není to obvykle chyba psa – buďte trpěliví a učte se z vlastních chyb.
Při výcviku postupujte od jednoduššího ke složitějšímu. Nejprve psa naučte překonávat na povel jednotlivé překážky, a teprve až je bude bezpečně zvládat, začněte s kombinacemi několika překážek (tří nebo čtyř). Může trvat i několik měsíců, než Váš pes bude schopen překonat naráz (a současně s radostí) více překážek najednou, buďte proto trpěliví a nemějte na svého psa přehnané nároky. Důležité je, aby měl pes z cvičení radost, ať už proto, že ho pochválíte, anebo proto, že dostane svou oblíbenou hračku či pamlsek. Berte vždy ohled na věk psa a jeho fyzickou zdatnost, zejména začínáte-li cvičit se štěnětem. Štěně do jednoho roku věku nikdy nenechávejte skákat plnou výšku překážky, laťku vždy snižte. S malým štěňátkem můžete začít s nácvikem tunelu, slalomu a velmi nízkým skokových překážek (max. 10 cm pro malá plemena, 30 cm pro velká), ale s ostatními překážkami raději vyčkejte nejméně do půl roku věku psa. Začínající pes by v žádném případě neměl na překážkách zažít něco nepříjemného, buďte proto opatrní zejména při nácviku zónových překážek. Agility můžete začít cvičit i se starším psem, věk obvykle nebývá na škodu a pes je dostatečně fyzicky i psychicky vyzrálý na to, aby výcvik snesl.
Při výcviku je důležité, abyste psa nerozptylovali svými vlastními problémy vyplývajícími např. z nevhodného obutí nebo oblečení. Nevhodný je jakýkoliv vlající oděv nebo oděv bránící pohybu. Je dobré, máte-li kapsy dostatečně prostorné na to, aby se do nich vešly hračky a odměny, současně ovšem tak zajištěné, aby Vám hračky a odměny při běhu nevypadávaly. Velmi důležitá je správná obuv, tedy neklouzavá obuv, která Vám dovolí prudké pohyby a změny směru i na kluzkém terénu. Prakticky všichni špičkoví závodníci proto běhají při tréninku i na závodech v kopačkách. Máte-li dlouhé vlasy, před tréninkem je vždy sepněte sponkou nebo gumičkou – Vaše ruce jsou po dobu tréninku určeny k vydávání pokynů psovi a nemohou se zaobírat neustálým urovnáváním Vašeho účesu (psa to dříve nebo později bude rušit, zejména při nácviku slalomu).
A které psí plemeno je pro agility nejlepší? To se dá těžko říct, spíš je jednodušší vyjmenovat ta plemena, která pro agility předpoklady nemají – to jsou zejména mollosoidní plemena, která bývají příliš velká a těžká. Naopak mezi nejúspěšnější patří v agility šeltie, border kolie, belgičtí ovčáci, pudlové a různí kříženci, ale úspěchů dosahují i další – malí, střední i velcí knírači, bíglové, bearded kolie, pyrenejští ovčáci, němečtí ovčáci, kavalíři, retrívři, teriéři… Kdybychom tu měli vyjmenovat jenom ta plemena, která se zúčastnila loňského mistrovství světa (a tam jsou ti nejlepší z nejlepších), zabralo by to celý velký odstavec. Takže je jen málo pravděpodobné, že by se zrovna Váš pejsek pro agility vůbec nehodil...
NÁCVIK JEDNOTLIVÝCH PŘEKÁŽEK
Chcete-li, aby agility Vašeho psa opravdu bavilo, musíte v něm od začátku vzbudit dojem, že na světě neexistuje větší zábava, než je agility. S pejskem si proto během výcviku hodně hrajte (zejména jde-li o štěně) a hlasitě se radujte z každého (byť jen malého) pokroku. Psa odměňujte jeho oblíbenou hračkou nebo pamlskem. Nezapomeňte, že méně je někdy více a že krátké výcvikové lekce plné radosti dají Vašemu psovi mnohem více, než dlouhý nudný nácvik.
Učíte-li psa novou překážku, zjednodušte její překonání, jak jen to jde. Zejména začínající pes by neměl zažít na překážkách nic nepříjemného.Už malé štěnátko můžete seznámit s tunely, skokovkami s latí nízko u země a kladinou. Dbejte ale, abyste štěňátko od výcviku neodradili třeba tím, že spadne z kladiny. S nácvikem fyzicky náročnějších překážek (áčko, houpačka) raději počkejte až do doby fyzické dospělosti Vašeho psa. U malých plemen to bývá kolem šestého až osmého měsíce věku, u středních kolem desátého a u velkých plemen až po jednom roce věku psa. Obvykle není kam spěchat, začít se dá i v několika letech.
Rozmyslete si dopředu, jaké povely budete používat - nejčastěji užívané povely jsou uvedeny v závorce u každého názvu překážky. Vyberte si pouze jeden povel pro každou překážku a ten používejte stále, jen tak si pes spojí příslušnou překážku s povelem. Zvolené povely by si neměly být podobné - např. na povel "stůl" se mnohý pes zastaví, zná-li povel "stůj". (Pro stůl se používají povely Tisch, Nahoru, Na stůl, Místo, Stolek - ale i zmíněné Stůl).
Ukazujte tou rukou (nataženou!), která je blíže ke psu. Voďte psa střídavě po pravé i levé ruce. Nezapomínejte dávat od počátku před překonáním překážky psovi zvolený povel. Všimněte si, že pes reaguje na pohyb psovoda více než na slovní povel. Využijte toho při tréninku a pomozte psovi do správného směru nejen výrazným pohybem ruky, ale i celého těla.
Skokové překážky (Hop): Požádejte někoho, aby Vám psa podržel jeden až dva metry před překážkou (u malých psů stačí menší vzdálenost). Laťku dejte zprvu tak nízko, aby ji pes neměl tendenci podlézt. Stoupněte si za překážku čelem ke psu a psa přes ni zavolejte. Jakmile pes překážku překoná, ihned ho odměňte a dejte najevo svou velkou radost nad tím, jak je šikovný. Cvik několikrát zopakujte. Postupně přejděte k tomu, že Vy i pes budete stát před překážkou, dáte psovi povel, společně vyběhnete směrem k překážce a pes překážku překoná.
Na skok daleký (Hop, Hopla) je třeba nechat psa více rozběhnout a zpočátku skok neroztahovat do plné délky. Obdobně se cvičí i proskokový kruh (Skrz, Hop, Kruh).
Tunely (Skrz, Tunel, Dolů): Pevný tunel nastavte do přímého směru a zkraťte na nejmenší možnou délku. Požádejte jinou osobu, aby Vám psa podržela u ústí tunelu a lákejte psa skrz tunel (nezapomeňte přitom používat povel!). Až si pes na tunel zvykne, natáhněte tunel na celou délku. Stejně jako u nácviku skokových překážek přejděte postupně k tomu, že budete vybíhat spolu se psem k ústí tunelu a do tunelu jej na povel vyšlete. Aby se pes v tunelu neotáčel a nevracel se, musí ho na konci tunelu čekat něco příjemného, tedy buď Vy (takže běžíte podél tunelu tak, abyste na jeho konci byli alespoň v počátcích rychleji než Váš pes), anebo odměna (hračka nebo pamlsek). Je dobré nejprve psa naučit s jistotou překonávat pevný tunel, rovný (natažený) i úplně zahnutý (třeba do tvaru písmene "U"), a teprve poté přistoupit k nácviku látkového tunelu.
U látkového tunelu zpočátku zvedněte látku (je lépe, když poprosíte někoho o pomoc), protože pes vlastně vůbec nevidí, kam jde. Postupně látku zvedejte méně a méně, až si pes zvykle běžet přímo dopředu, aniž by mu vadil zakrytý výhled. Při nácviku látkového tunelu je důležité, aby pes v látkové části neuhýbal do stran, protože by se mohl v látce zamotat. Dbejte proto na to, aby měl pes dostatečnou motivaci pro proběhnutí tunelu rovně dopředu. Za větrného počasí s látkovým tunelem buď vůbec necvičte, nebo požádejte někoho, aby látkovou část přidržel v přímém směru.
Pokud by se Vám pes v látkové části náhodou zamotal, rychle mu pomozte ven a povzbuďte ho. Pro mnoho psů bývá tento okamžik natolik traumatizující, že se pak začnou látkového tunelu obávat, proto se mu snažte předcházet.
Slalom: Patří mezi nejobtížnější překážky v agility. Existuje několik způsobů nácviku této překážky, mezi nejpoužívanější patří tzv. ulička a nácvik slalomu s ukazováním. Raději použijte zpočátku méně tyček (6) a až pes pochopí princip slalomu, přidejte další. Navádějte psa tak, aby měl první tyčku po levé straně. Do ruky vezměte hračku nebo pamlsek, stoupněte si čelem ke psu, který sedí hlavou těsně za první tyčkou. Ukazujte rukou s hračkou psovi. Je lépe si zkusit předem provlnit ruku slalomem, jdete-li ho pozpátku.
Zpočátku veďte psa jednou po pravé, jednou po levé ruce - a dost. Slalom cvičte často, ale vždy jen v krátkých časových úsecích, abyste udrželi psovu pozornost. Počítejte s tím, že základní nácvik slalomu trvá několik měsíců. Buďte trpěliví a dávejte si velký pozor na to, jak psovi ve slalomu ukazujete - špatné
ukazování bývá nejčastější příčinou problémů při nácviku slalomu. Často používejte povel pro slalom a chvalte psa za každý pokrok. Podél slalomu se pohybujte pokud možno ve stejném tempu a vzdálenosti, psovi to pomůže držet ve slalomu rytmus. Až bude Váš pes slalom s jistotou překonávat na ukazování, začněte ho vést k větší samostatnosti - používejte povel, ale nepředklánějte se a neukazujte. Pokud pes projeví snahu slalom překonat (i kdyby udělal jen jedno nebo dvě tempa), nadšeně ho pochvalte, odměňte a povzbuďte ho k další práci. Při troše trpělivosti a důslednosti psa za pár měsíců naučíte celý slalom.
Zónové překážky (Nahoru; někdo má pro každou zvláštní povel. Hodně psovodů má
speciální pro houpačku - Houpačka, Bum, Wippe, což je logické, neboť zatímco kladinu pes plynule a rychle vybíhá, na houpačce se musí zhruba za polovinou zastavit a ze svého zorného úhlu zpravidla není
schopen předem rozpoznat, zda jde o kladinu či houpačku a svou rychlost tomu přizpůsobit): Na barevně odlišené konce (zóny) áčka, kladiny a houpačky musí pes šlápnout alespoň jednou tlapkou (v tréninku čtyřmi). Áčko je lépe zpočátku rozložit (je to výhodnější pro nácvik kontaktních zón). Vysílejte psa na áčko alespoň ze dvou metrů (malé psy raději z větší vzdálenosti), aby se na něj naučil nabíhat, a ne vyskakovat. Na kladině a houpačce zpočátku psa jistěte proti pádu. Houpačku nezařazujte při prvních cvičeních a požádejte někoho o přidržení houpačky, aby se sklopila velmi pomalu. U všech zónových překážek dbejte na to, aby pes sešel až na úplný konec překážky. Jsou to jediné překážky, kde je právě proto vhodné začít na vodítku.
Zdroj: Klub agility, www.klubagility.cz
Foto: Pavel, www.fotohacko.cz